Jak to chodí na vnitrostátním trhu, to víme alespoň v hrubých rysech všichni. Prostě je tu lidmi leccos vyráběno nebo poskytováno a na trhu se toto navzájem směňuje, a to obvykle s využitím měny daného státu. Ten dělá to a ten zas tohle, jak se zpívá, a pak se to třeba v různých obchodech, na tržnicích, v dalších provozovnách a podobně nabízí těm, kdo o to mají zájem. Ti za to zaplatí penězi a ti, kdo to poskytují, pak využívají takové peníze k tomu, aby si koupili něco jiného od někoho jiného. A tak tu obíhají peníze, zboží a služby, a je-li finanční systém státu funkční, není si v zásadě na co stěžovat.
Ovšem jak je tomu se zahraničním obchodem?
Dalo by se říci, že sama podstata je stejná. Pouze s tím rozdílem, že se tu nabídka jednotlivých států poskytuje jiným zemím, a tudíž je plátce z jiné končiny než ten, kdo zboží či službu poskytuje. A byť toto samo nevyniká žádnou mimořádnou složitostí, je to přece jenom znatelně komplikovanější, a to zejména v případech, kdy různé země, jež se na takových transakcích podílejí, používají různé měny. Protože v takovém případě je třeba stanovit vzájemný kurs měn, a to takový, aby se oboustranný obchod pokud možno co nejvíce vyrovnal. Aby se nestalo, že jeden stát bude nabízet a prodávat tomu druhému znatelně víc. Pak by totiž na jedné straně vznikaly zásoby cizích peněz, jež by nebylo za co využít, a na straně druhé by peníze došly a nebylo by navzdory zájmu dále za co nakupovat. A obchod by tak zkolaboval. A to chce stanovovat a průběžně upravovat vzájemný kurs měn, tak, aby nevznikal disbalanc.
Což by v případě dvou států nemusel být zase až takový problém. Jenže ony obvykle neobchodují jen dva státy navzájem. Často takový zahraniční obchod představuje něco, co známe z české komedie Kulový blesk, a tak je třeba koordinovat vzájemné kurzy mnoha měn současně. A to už není legrace.
Protože je tu třeba zajistit, aby se obchodovalo současně třeba i s celým světem a aby byl každý uspokojen, aspoň nakolik to jde. A zkuste si vést tolik účtů najednou!