Pokud se někdo upisuje nějaké finanční instituci, mělo by mu být od prvního okamžiku jasné to, že si tato chce vydělat sama. A klientovi nabízí nějaké výhody jenom proto, aby byl tento ochoten jí vůbec své peníze svěřit, dát k dispozici, nebo aby si byl ochoten naopak půjčit a pak to i s nějakými penězi navíc vracet.
A proto by měl být člověk ostražitý a nepodepisovat nic, v čem by se mohla potenciálně ukrývat nějaká ta záludnost, činící smlouvu nevýhodnou.
Taková srozumitelnost a jasnost je tím prvním, čím by se měla smlouva vyznačovat. Což znamená, že by se v takové smlouvě neměly vyskytovat nejasné či ne zcela jasně patrné sankce, které by nebyla průměrně rozumově vybavená osoba schopná plně pochopit. A pokud už je tu nějaká pro člověka významně nevýhodná záležitost, měla by tato být řádně odůvodněná.
Dalším pravidlem by u smlouvy mělo být to, že je ji možno vypovědět v situaci, kdy jsou finanční institucí změněny všeobecné obchodní podmínky.
A pokud se v takové smlouvě objeví formální chyby, má být možno ji považovat za neplatnou v případech, kdy mají tyto chyby zásadní vliv na její význam. Ovšem jenom v takovém případě – a nikoliv tehdy, když takové formální chyby nesehrávají žádnou významnější úlohu.
Kdo z klientů finančních institucí se těmito elementárním pravidly řídí, dobře udělá. Protože je sice v některých případech takové finanční instituci stranící smlouvy možné napadnout u soudu a dosáhnout jejich prohlášení za neplatné, ale daleko častěji ten, kdo podepíše, aniž by pochopil, na tyto doplatí. Finančně a dost možná nejen finančně, tu více a tu méně citelně.
A smlouvy tu nejsou nebo alespoň nemají být od toho, aby se jimi lovili důvěřivci, doufající v to, že jsou všichni čestní. Protože takoví lidé často nejsou. A to ani ve světě financí.
A co je psáno, to je zkrátka dáno. Bez ohledu na to, zda se to někomu v budoucnu po prozření znelíbí nebo ne.
