Dříve tu byla jediná alternativa, jak se daly využít momentálně neutracené peníze. Lidé si je uložili na knížku, finanční ústav, který je tak dostal k dispozici, je nějak použil k rozhojnění a střadatel pak dostal zaručeně dohodnutý úrok. Bylo to jednoduché a snadno pochopitelné, a my lidé jsme tak nad tím nemuseli vůbec přemýšlet.
Pak k tomu přibyly různé účty, depozitní certifikáty a podobné alternativy, u kterých to fungovalo aspoň v tom nejzákladnějším podobně. Člověk sem vložil peníze a časem si je zase i s jasně danými úroky vybral a bylo to.
Ale dnes už je situace jiná. Výše zmíněné nabídky už dávno vesměs přestaly přinášet úroky, a pokud už jsou za určitých podmínek aspoň nějak úročené, není to důvod k nadšení, protože se tu peníze vlivem inflace znehodnocují. A namísto nich nastoupila doba, v níž máme my lidé investovat.
Investování může být dobrá věc. Protože jsme tu sami svého štěstí strůjci, a nejsme odkázaní jenom na to, jaký úrok nám nabídne nějaká ta finanční instituce coby fixní. Co nám naše investice vynesou, to můžeme celé mít.
Ale jde o to, aby nám takové investice vynášely. A to se bohužel často neděje. Ani u lidí, kteří investují přímo do nějakých podniků, ani u těch, kdo sázejí na fondy, akciové, dluhopisové nebo smíšené.
Kdo u nás od začátku roku nesázel na ČEZ, měl prostě smůlu, protože jenom tato firma zajistila svým investorům žádoucí růst. Jinde se už jedině klesalo, u výše zmíněných typů fondů jen v květnu o 0,5, 0,6 a 0,7 procenta. A majetek našinců v podílových fondech klesl jen v prvním čtvrtletí letošního roku o šest a půl miliardy korun.
Inflace nás tedy nutí opouštět tradiční finanční produkty a více riskovat s investováním, jenže investování nás často jenom připravuje o další jmění. A aspoň o něco lépe by prý mělo být ve druhé půlce letošního roku, kdy by měla inflace začít zpomalovat. Což ale potěší jenom ty, jimž ještě nějaké peníze zbyly.