Jenom slepí a hluší by doposud nevěděli, jak našince bez výjimky drtí inflace. Ceny u nás rostou jako o závod, a to se projevuje nejenom na stavu našich úspor, ale i na úrovni našeho života. Zatímco si pracující (ale vlastně i nepracující) lidé ještě loni žili docela slušně s tím, co měli, pokud je tedy nesrazila na kolena pandemie, nyní už je ochota těchto pracovat a žít za stejné peníze jako tenkrát daleko mizivější.
Ceny jsou prostě o poznání vyšší a lidé potřebují na totéž, na co jsou zvyklí, vydělávat víc. A tak stále častěji požadují po svých zaměstnavatelích vyšší platy. A vzhledem k vývoji situace lze očekávat, že takové požadavky i nadále porostou. A zejména ve druhé polovině letošního roku by to měl být pro firmy problém. Protože tyto budou muset svým potřebným zaměstnancům skutečně přidávat, a to docela citelně.
Firem, které to postihne, bude skutečně mnoho. A prý je letos každá pátá z nich připravena plošně zvedat mzdy svých lidí. A dalších třináct procent firem prý přidá alespoň některým ze svých zaměstnanců. Protože už v letošním prvním čtvrtletí došlo k poklesu reálné mzdy u 94 procent ze všech českých zaměstnanců.
Firmy by tedy měly zaměstnancům přidávat, aby si je udržely a mohly fungovat. Jenže mnohé z nich neví, zda si to budou moci vůbec dovolit. A třicet procent podniků už nyní ví, že se u nich přidávat nebude. Protože na to zkrátka nemají a nebudou mít.
Mohlo by se sice zdát, že růst průměrné mzdy v letošním prvním čtvrtletí o 2533 korun není právě malý a že její výše 37929 Kč rozhodně není zanedbatelná. Jenže kvůli inflaci si tím lidé nepolepšili. Ba naopak – ve srovnání s předchozím rokem klesla koupěschopnost lidí i s tímto zvýšením průměrné mzdy o 3,6 procenta. Nejvíce za poslední skoro čtvrtstoletí. A pokud lidé nedostanou přidáno, kdo ví, kdo tu bude nakonec pracovat.
