Pokud lze na některých z našinců něco ocenit, pak je to skutečnost, že obvykle nechceme žít bez nějaké té finanční rezervy. A když nám tedy z výplaty nějaký ten peníz zbývá, nejednou si ho odložíme, abychom ho mohli využít, až toho bude potřeba.
Jenže odkládání si finančních prostředků takzvaně pro strýčka Příhodu není vždy takové, jaké by zřejmě mělo být. Jistě, peníze si střádáme, jenže často zcela opomíjíme fakt, že existuje i cosi jako inflace, co nám postupně takové úspory znehodnocuje. Zkrátka si nepřipouštíme, že čím déle nějaké peníze máme, tím méně se toho za ně dá pořídit, a využíváme finanční produkty, jež nám vůbec nepomáhají na tomto stavu věcí něco změnit.
Kolik z nás tak má své peníze třeba uložené na běžném účtu nebo tradiční vkladní knížce! A zatímco nám inflace z hodnoty těchto peněz ukusuje, úroky nám tu zmíněnou ztrátu ani zdaleka nekompenzují, ba nejednou jsou dokonce nulové. A nejde tu rozhodně o pouhý zlomek naší populace, o pár lidí, kteří nejsou v obraze. Na běžný účet si v uplynulém roce uložili našinci 39,6 procenta svých úspor, a na účty takzvaně spořicí, jež toho nemohou nabídnout o moc více, dokonce 47,2 procenta.
Ti, kdo tak učinili, si sice vytvořili rezervy, jež se určitě neztratí, jenže se současně sami poškodili. Už nikdy si za své peníze, jež skončily na těchto účtech, nekoupí tolik, kolik si mohli koupit původně.
Ovšem co naděláme? Jsou tu sice i různé investiční produkty, u nichž je šance, že dokonce úspory zhodnotí, jenže ty provází i tu menší a tu větší riziko prodělku, a proto na ně snad s výjimkou některých vysokoškolsky vzdělaných mužů nesázíme. Obáváme se toho, že už se třeba se svými penězi neshledáme.
Prý je tomu tak proto, že jsme konzervativní a s nízkou finanční gramotností. A něco na tom určitě je. Jenže by tato skutečnost asi neměla vyznívat tak pejorativně. Protože kdo ví, která investiční možnost bude nakonec výnosná, že? A tak je často lepší přijít o část hodnoty vkladu než třeba o všechno.
