Když jde člověk takzvaně o žebrácké holi, tedy když nemá nic nebo pomalu nic, včetně elementárních životních jistot, obvykle závidí těm finančně zaopatřeným, kteří se vyskytují kolem něj. Závidí jim to, že mají kde bydlet, mají se do čeho slušně obléknout, mohou využívat výdobytky moderní civilizace. A nejednou jim závidí třeba i to, že ti, kdo mají peníze, mají co jíst a nemusí se obávat toho, co jim přinese třeba už následující den.
Ovšem co ti finančně zajištění? I když to nelze brát zase až tak doslova, nejednou tito pro změnu mohou závidět těm, kdo nic nemají. Protože ten, kdo má peníze, obvykle nemívá dostatek času, musí pořád někam spěchat, aby si vydělal, a musí dělat i to, co mu není po chuti. Ten, kdo je finančně zajištěný, se pak na rozdíl od chudáka musí bát, aby o své peníze nějak nepřišel, protože to by se dostal do svízelné situace a navíc by se dost možná vyřadil i ze společnosti, do které právě patří. Ten, kdo má peníze, musí platit daně, což ten, kdo je nemá, logicky nečiní, ten, kdo je finančně dostatečně zajištěný, přichází o reálnou hodnotu svých úspor vlivem inflace, jež může toho, kdo je bez prostředků, pochopitelně nechat chladným. A podobných situací, v nichž mohou ti movitější závidět chudákům, je ještě dost a dost.
A kým by tedy bylo ideální být? Bylo by lepší být chudákem bez prostředků, nebo raději člověkem finančně zaopatřeným či dokonce bohatým? Ať už se na to podíváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, zjistíme že je určitě lepší žít životem člověka, který peníze má. Protože nedostatky, jež z toho vyplývají jsou přece jenom příjemnější, snesitelnější.
A vlastnění peněz dává vlastně i možnost, která se těm nemajetným nenabízí. Ten, kdo má dnes majetek, kdo je zaopatřený, může kdykoliv snadno zchudnout. Zejména v problematické době, jako je ta naše. Jde to daleko snáze, než když chce chudák zbohatnout.
